o nás - cafe bar restaurant Wallis - cafe bar restaurant Wallis

Hrabata Wallisové

Původně irský šlechtický rod (prý s francouzskými, lépe řečeno s normandskými předky), připomínaný již 1140. Roku 1622 opustil Richard hrabě of Caringhmain vlast z důvodu útlaku katolických Irů protestantskými Angličany a vstoupil do služeb císaře Ferdinanda II., kde sloužil ve vojsku – smrtelně raněn jako plukovník v bitvě u Lützenu (se Švédy) 1632. Jeho syn Olivier sloužil také jako důstojník, 1652 získal v Čechách inkolát (= zemské občanství) a založil tak českou větev Wallisů. Zemřel 1667 jako generál-major. Většina Wallisů sloužila jako důstojníci a čeští Wallisové (u nás vlastnili panství Budíškovice a Moravské Budějovice na Moravě) prosperovali až do konce monarchie 1918 – pak po vzniku ČSR nezískali čsl. státní občanství, žili v Rakousku, kde vymřeli ještě před 2.sv.válkou.

Z významnějších Wallisů

polní maršál Georg Olivier Wallis hrabě von Karinghmain (1673–1744), v armádě od mládí, 1697 pod Evženem Savojským v bitvě u Zenty významný podíl na porážce Turků, od 1704 podplukovník a velitel pluku, 1717 dobyl Modenu (generálmajor), válčil úspěšně 1707 – 1716 v jižní Itálii (dobyl mj. Messinu, guvernér východní Sicílie), v třicátých letech vrchní velitel proti Turkům v Uhrách už jako maršál, ovšem za uzavření nevýhodného míru 1739 u Bělehradu odvolán a uvězněn na 5 let ve Špilberku.Protože právě v těch letech bojoval u Bělehradu i 35.p.pluk je jisté, že mu Wallis v této válce velel (samozřejmě nepřímo-prostřednictvím velitele pluku)

Polní maršál Frederic Olivier Wallis hrabě von Karinghmain ( 1696–1774), rytíř Řádu Zlatého rouna.

Polní maršál Michael Wallis hrabě von Karinghmain (1732 –1798 ). Vyznamenal se v Sedmileté válce 1756–63 (od 1758 plukovník, od 1762 generálmajor – právě v této válce jako velitel divize velel i Pětatřicátníkům), 1773 povýšen na podmaršálka (= dnešní generálporučík). 1783 velící generál na Moravě a v Čechách, od 1787 generál polní zbrojmistr. 1789 už jako polní maršál spolu s maršálem Laudonem velitelem ve válce s Turky (opět mu tu podléhali Pětatřicátníci), od 1790 vrchní velitel. Od 1791 president Dvorské válečné rady (= ministr války).

Josef Wallis hrabě von Karinghmain (1767 – 1818) – synovec Michalův: Nebyl vojákem, ale byl to úspěšný úředník. Postupně různé funkce správní i soudní, 1802 nejvyšší sudí král. Českého (= ministr spravedlnosti), od 1808 nejvyšší purkrabí král. Českého (= ministerský předseda), 1810 předsedou Dvorské komory (= ministr financí celého habsburského soustátí) a 1813 státním a konferenčním ministrem celého soustátí (= min. zahraničí) , jmenován rytířem Řádu Zlatého rouna. Od 1817 předseda Nejvyššího soudu. Jedna linie Wallisů dosud žije v Irsku.

Stručné dějiny 35. pěšího pluku

Založen 8. 1. 1683 při válce s Turky, kteří se tehdy dostali až do střední Evropy a obléhali Vídeň (!) a pustošili Moravu a rakouské země.

Srpen-září 1683
boje u Vídně a porážka turecké armády

1684 – 1693
boje v Uhrách proti Turkům (Prešov, Košice, Budín, Pětikostelí, Kapošvár, Bělehrad – 2×, apod.)

1695 – 1707
boje v Itálii (Casaho, Cremona, Turín, dobytí Neapole aj.)

1708 – 1711
boje ve Španělsku (Zaragosa, Barcelona, Cardona aj.)

1716
opět Balkán, (Petrovaradín, dobytí Bělehradu) opět Itálie

1733
opět Itálie

1737
opět Balkán

1741–1762
Válka o dědictví rakouské a Sedmiletá válka – boje v Čechách, ve Slezsku a Rakouském Nizozemí. Mj. porážka u Chotusic(1742), účast ve slavné bitvě u Kolína (1757), Kunnersdorfu (1759), porážka u Lehnice (1760), dobytí a pak vzdání Svídnice (1761 – 62). V těchto bojích podléhal i Michaelu hro Wallisov (tehdy generálmajor a velitel divize)

1771 – 1777
Marie Terezie navrhuje vojenskou reformu, kdy je každému pluku určen doplňovací obvod (do té doby se verbovalo po celé říši i v cizině!). Pětatřicátníkům bylo určeno Plzeňsko.

1789– 1790
opět Balkán, boje u Bělehradu. Opět tu podléhal Wallisovi (už polní maršál a vrchní velitel)

1793 –1814
boje proti revoluční a napoleonské Francii. 1793 – 1799 boje v Belgii a Porýní, později přímo proti Napoleonovi, mj. 1805 pád Ulmu a zajetí většiny pluku, 1809 vítězství u Asper a Esslingenu, 1809 porážka u Wagramu a u Znojma, 1813 dobyt Drážďan, vítězství u Chlumce, slavná bitva u Lipska (porážka Francouzů)

1821
boj e v Itálii

1848 – 1849
boje proti revolučním Maďarům, obléhání Komáma

1859
opět Itálie proti Piemontu a Francouzům – porážka u Solferina

1864
spolu s Pruskem proti Dánsku, mnoho dílčích šarvátek

1866
tentokrát proti Prusku, porážka u Jičína a u Hradce Králové

1882
potlačení povstání v Hercegovině

1914 – 1918
1.světová válka. 19. srpna odjezd na frontu do Haliče proti Rusům, na frontě od 28. srpna. Boje u Tomašova (1914porážka, mnoho vojáků padlo do zajetí, velké ztráty), 1914 – 1915 boje v Karpatech, v červnu 1915 násilný přechod Dněstru (velký úspěch, ale velké ztráty), 1915 – 1917 zákopové boje v Haliči, léto 1917 porážka u Zborova (boj proti českým legionářům !), pak stažení z fronty a po doplnění ztrát odjezd na italskou frontu. Zde byl již od léta 1915 jeden prapor Pětatřicátníků (slavné obranné boje na sočské frontě u Tolmina červenec 1915 – červen 1916). 1917 celý pluk soustředěn v jižních Tyrolích, až do léta 1918 boje u Monte Spil a Monte Corno. Na podzim 1918 padl téměř celý pluk do italského zajetí kde vstoupil po 28.X. 1918 do československé zeměbrany (prapor č. 35, specialisté i do jiných praporů a zejména do legií) Na podzim (září) 1918 byl v Itálii postaven také československý legionářský pluk č. 35 (v městě Foligno severně od Říma).

1919
po návratu domů sloučen legionářský a ex-rakouský 35. pluk i zeměbranecký 35. prapor do jediného pluku (35.pěší pluk Foligno), odjezd na Slovensko, boj proti Maďarské republice rad na jižním Slovensku

1920
krátce posádkou v Lučenci

1921
návrat do Čech, většina pluku domů do Plzně, III.prapor nejprve krátce v Kladně, pak 1929 – 35 v Kralovicích, od 1935 v Klatovech. 1937 celý pluk v Klatovech, v Plzni jen náhradní prapor. 1939 pluk rozpuštěn.

1945
pluk obnoven (Klatovy, Nýrsko a Domažlice)

1949
pluk v Domažlicích ( prapory i ve Stříbře a Kdyni)

v padesátých letech pluk přejmenován (68. střelecký pluk Čs. bojovníků ve Španělsku, od 1958 jako 12. motostřelecký pluk Juraje Jánošíka) a převelen ze západních Čech. Celkem 1683 – 1920 bylo podniknuto 70 válečných tažení, 50 velkých bitev a nejméně 90 šarvátek, 80 obléhání pevností a měst.